AAA

Život vojáků, zajímavosti

 

Postavení Čechů ve válce

Mnoho německých obyvatel Rakouska se ztotožňovalo s myšlenkou jednotného německého státu a na slovanské obyvatelstvo nahlíželi jako na hrozbu. I ti rakouští Němci, kteří byli vůči rakouskému panovníkovi loajální, Čechům nedůvěřovali a pokládali je za hrozbu. Tato kritika byla však nespravedlivá.

Většinový postoj Čechů byl loajální vůči Rakousku. Císař dostával dopisy a provolání o věrnosti obyvatelstva. Čeští Sokolové se nabízeli, že dovedou vytvořit dobrovolné jednotky k obraně vlasti, císař však tuto iniciativu odmítal. Český postoj nejlépe vystihuje osoba Františka Palackého, který posazoval myšlenku rakouské federace rovnoprávných států podle etnik. Věřil, že Slovanům hrozí mnohem větší hrozba ze strany Pruska a Ruska.

Češi byli proto velice zklamaní rakousko-uherským vyrovnáním po válce. Maďaři si vymohli rozdělení země na Rakousko-Uhersko. Češi zůstali císaři věrní a nezískali nic.
 

Postavení Poláků ve válce

Zajímavá byla situace Poláků, neboť polské obyvatelstvo se po trojím dělení Polska (1772–1795, rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko) ocitlo na území obou soupeřících mocností.

Poláci nezapomněli, že roku 1863 podpořil Bismarck ruského cara při potlačení polských povstání se slovy: „Prusko bude stát po jeho boku v boji proti společnému nepříteli.“ (Tím si ovšem zajistil neutralitu Ruska ve válce roku 1866.) Zjednodušeně lze říci, že Poláci byli v Prusku vnímáni jako potenciální zrádci.

V pruském vojsku byli Poláci ze Slezska a Poznaňska, v rakouském Poláci z Haliče. Stávalo se, jak to popisuje v jedné z povídek například Alois Jirásek, že proti sobě bojovali Polák na pruské straně a Polák na rakouské straně.

Pevnost Josefov

Základní kámen pevnosti položil roku 1780 rakouský císař Josef II. Stavba pevnosti byla dokončena roku 1787. Po císařově smrti byla pevnost na jeho počest přejmenována na Josefov.

Během prusko-rakouské války roku 1866 došlo k přípravám na aktivní boj. Podzemí pevnosti bylo zaplaveno vodou a v okolí došlo k vykácení stromů, aby se nepřítel neměl kde ukrýt.

Ihned po válce 1866 se vojenští odborníci pozastavovali nad tím, že posádka pevnosti nechala bez větších potíží projít pruskou 2. armádu směrem k Hradci Králové. Mezi lidmi se povídalo, že syn velitele pevnosti Johanna Geisslera byl rakouským špionem v Prusku, ale byl odhalen a Prusové vyhrožovali jeho popravou, pokud by se pevnost zapojila do bojů. Velitel pevnosti generálmajor Johann Geissler byl vyšetřován, dokázal však svou nečinnost během bitvy vysvětlit a nakonec byl dokonce vyznamenán.

Jen málo se dnes mluví o tom, že pevnost ve skutečnosti sehrála svou velkou roli po bitvě. Stala se útočištěm v bitvě raněných rakouských vojáků a po celý čas od prohrané bitvy až do konce války se posádka podílela na ničení strategických budov, zařízení, silnic a mostů v okolí, aby nepřítel nemohl snadno rekvírovat v přilehlých vesnicích. Také se podílela na záškodnické činnosti při zásobování a doplňování munice pruských vojsk.

Josefovská pevnost nakonec nebyla využita v žádné válce. Byla zbavena své funkce roku 1888, přestože i nadále fungovala jako místo s trvalou posádkou. Dnes je pevnost součástí města Jaroměř.

Pevnost Hradec Králové

Na začátku 14. století se kolem Hradce Králové dotvořilo městské opevnění, které za třicetileté války ještě zdokonalila švédská okupační vojska. Rozhodnutí přetvořit město na skutečně moderní vojenskou pevnost padlo za vlády císaře Josefa II. roku 1766. Obyvatelé všech předměstí se museli vystěhovat (v letech 1769-74 tak vznikl Nový Hradec Králové) a tato předměstí byla zbourána, aby byl terén v okolí pevnosti přehlednější. Po dokončení roku 1789 šlo o jednu z nejdůležitějších pevností na území Čech a Moravy. Její hradby byly vysoké od 8 do 10 metrů a půdorys měl tvar osmicípé hvězdy.

Roku 1866 se očekávalo, že by mohla sehrát hlavní roli při největší bitvě s Pruskem. Rakouská armáda ale pevnost při boji nevyužila. Naopak, po skončení bitvy došlo ke zvláštní situaci, kdy ustupující rakouští vojáci hledali v pevnosti útočiště, ale její hlavní velitel nechal zavřít brány z obavy, že by ji mohl nepřítel dobýt.

Po ústupu rakouské armády na jih vyzvali Prusové posádku pevnosti ke kapitulaci, což ale velení pevnosti odmítlo. Po několikadenních dělostřeleckých přestřelkách se Prusové rozhodli pevnost nedobývat.

Hradecká pevnost nakonec nehrála podstatnou roli v žádné válce. 18. dubna 1884 byla s konečnou platností formálně zrušena a roku 1893, kdy byl dojednán odkup armádních pozemků a budov, ji začalo město systematicky bourat. Do dnešních dnů se zachovaly jen drobné zbytky mohutných staveb, které popisuje místní naučná stezka.

(Zajímavostí je, že první rozhodnutí o zrušení pevnosti padlo již roku 1858, v následujícím roce však byla její funkce obnovena.)

 

Propaganda, cenzura, špionáž, odboj

Prusové ve válce využívali propagandu a manipulování veřejným míněním. To se nevyhnulo ani otázce českého národního sebeurčení. Brzy se v Čechách a na Moravě objevily letáky, v nichž pruský král sliboval, že "zvítězí–li naše spravedlivá věc, pak by snad také Čechům a Moravanům naskytlo se opět okamžení, ve kterém by o svém budoucím osudu volně rozhodovati mohli." To si v tehdejší situaci nešlo vykládat jinak, než jako nabídku samostatnosti Českého státu za pomoc Čechů při pruském tažení. Tento nepříliš úspěšný manifest, reprezentoval například postoj JosefaVáclava Friče, který byl prý snad i autorem onoho textu. S odstupem času se jeví jako naprosto jasné, že Prusové tuto nabídku nikdy nemysleli vážně.

Součástí vojenské taktiky byla na obou stranách špionáž. Zajímavým příkladem špionáže je událost týkající se pevnosti Josefov. Byl zde nasazen pruský policejní rada Vilém von Stieber, prý jeden z nejschopnějších pruských špionů. Vystupoval navenek jako obchodník se svatými obrázky, ve skutečnosti prodával dělníkům, kteří kopali zákopy, erotické obrázky.

Cenzura bylo něco, co existovalo v samotném Rakousku jako běžná praxe už dávno, nejsilněji v době Bachova absolutismu po potlačení revolučních nálad roku 1848. I okupační pruské jednotky se snažily držet dohled nad tiskovinami na dobytém území. Co bylo psáno německy, s tím se vypořádali sami. 

Složitější situaci měli ale s česky psaným tiskem. A proto se objevila vyhláška obsahující následující text.

„Pánům redaktorům uvádí se tímto na paměť, že každý, kdo činem nebo opomenutím pruské země nebo pruské vojsko uvede v nebezpečí, nejistotu nebo ve škodu, postaven bude před vojenský soud a očekávati může nejtužší tresty.“

Čeští novináři museli dělat každé ráno výtah z tiskovin, než odejdou k distribuci. Rešerši dělalo několik Čechů současně a Prusové je pak porovnávali. Ze vzpomínek Julia Steinberga se dozvídáme, že tato činnost nebyla dobrovolná a byla vybraným lidem od pruského vojska nařízena.

Zajímavou postavou roku 1866 je Rakušan Alfréd Edler Vivenot, který na území Čech a Moravy zorganizoval dobrovolné odbojové skupiny, které dokázaly Prusům na dobytém území velmi účinně škodit formou partyzánského boje.

Fotografie

 

Fotografie byly roku 1866 ještě vzácností. Fotografové se již objevovali, většinou však šlo o komerční portrétní fotografie v ateliérech.

To, že josefovský fotograf Josef Lorenz pár týdnů po válce začal fotografovat místa, která s ní souvisela, nebylo vůbec obvyklé. Soubor fotografií pak vydal na vlastní náklady. Přes 40 fotografií, které se nám z velké části dochovaly, bylo vyvedeno v hnědé barvě v rozměru 77 x 123 mm, několik fotografií dokonce v rozměru 134 x 200 mm. Fotografie jsou na podložkách s popisem v němčině a datem konání válečné události. Jde v našich podmínkách o skutečně průkopnický počin v dokumentární fotografii. Dochovaly se též dvě pozdější fotografie s tématem krajiny po bitvě u Hradce Králové, pořízené fotografem Eugenem Burdonem. Jsou popsány na podložce česky a německy, na rubu pak francouzsky. Zajímavá je i anonymní fotografie pruského polního lazaretu.

 

Fotografie byla prý tenkrát využita i ke špionážním účelům. Antonín Merkl z Náchoda měl roku 1865 fotografoval místní krajinu pro pruskou armádu. Před vypuknutím války však z Náchoda odešel. Žádné z jeho snímků se nám nedochovaly.

 

Jezdecká srážka u Střezetic – pomník padlým koním

V prostoru mezi Střezeticemi a Dlouhými Dvory se 3. července 1866 mezi 16:15 a 16:45 utkala rakouská jízda s pruskou jízdou. Úkolem rakouské jízdy bylo umožnit ústup rakouské armády, což se jí podařilo, neboť pruskou jízdu dokázala zahnat až ke vzdálené řece Bystřici. Zde se rakouští jezdci dostali pod palbu a museli se vrátit zpět. Rakušané uváděli po půlhodinovém střetu ztráty 71 důstojníků, 1102 mužů a 1692 koní, Prusové postrádali 31 důstojníků, 409 mužů a 402 koní.

Šlo o jednu z posledních velkých jezdeckých bitev v dějinách.

Nejslavnějším vyobrazením se stal monumentální obraz „Srážka jízdy u Střezetic“ od Václava Sochora (1855–1935). Utrpení koní popsal v jímavé básni Raport například básník Fráňa Šrámek.

Ihned po válce byly založeny spolky, které měly připomínat události roku1866 a současně se starat o pietu na místě bojů. V květnu 1913 se „Ústřední spolek pro udržování vojenských pomníků z r. 1866 v Čechách“ rozhodl „krví nasáklou půdu u Střezetic ke vzpomínce na slavnou jezdeckou bitvu ozdobit velkým pomníkem“. Plány na stavbu pomníku k uctění jezdců a koní však zastavila světová válka.

V současnosti myšlenka na vybudování pomníku ožila díky iniciativě Komitétu pro udržování památek z války roku 1866.

Vojenská hudba

V tehdejších armádách měla svou roli také hudba. Prusové i Rakušané měli celé hudební kapely z dechových a bicích nástrojů, pohybovaly se během boje přímo na bitevním poli. K ohlašování rozkazů v boji se využívalo především bubeníků a trubačů. Vojenské hudbě se přikládal velký psychologický účinek a speciálně rakouská armáda neváhala posílat své kapely během boje až do první linie bitvy.

Vypráví se, že během prusko-rakouské války použili pruští hudebníci ošklivý trik, když na bitevním poli zahráli oslavnou rakouskou píseň (Pochod Radeckého). Rakouští vojáci se nechali poplést, vyšli ze svých úkrytů a Prusové je pak postříleli.

Etika obchodníků se zbraněmi

Slavné Kruppovy závody v Essenu byly první zbrojovkou v soukromých rukou ve střední Evropě. Vyráběla se zde zajímavá rýhovaná děla z plávkové oceli, která měla obrovský dostřel. Zpočátku vojenští odborníci výrobkům Alfreda Kruppa nedůvěřovali a dávali přednost dělům bronzovým. Alfred Krupp se proto odhodlal k zajímavému podnikatelskému počinu a nechal vytvořit předváděcí centrum. Objednávky pak přicházely jak z Pruska, tak z dalších zemí.

Již před konfliktem roku 1866 prodával Alfred Krupp děla Prusku i Rakousku (i když rakouské objednávky byly velmi malé). Když pruská vláda těsně před válkou důrazně žádala, aby byly dodávky Rakousku zastaveny, Alfred Krupp sice vyjádřil Prusku svou podporu, ale dodal, že k obchodní cti patří dodržet smlouvu a dodávky do Rakouska neukončil.

 

Písně o válce roku 1866

Poté, co pruská armáda odtáhla z Čech a Moravy, zdvihla se prý vlna kramářských písní. Pěvci, vybavení hrůzostrašnými obrazy, které znázorňovaly události roku 1866, zpívali za pouhé dva krejcary svá „skládání pro ponaučení mládencům a pannám“.

Písně byly samá krev, jedna kupříkladu začínala slovy: „U Skalice, u Náchoda, tam tekla krev potokama...“

Obzvlášť oblíbená byla prý píseň „O spanilé barvířce a barevném Prajsovi“. Zpívalo se v ní o tom, jak se u barvíře v českém městě ubytoval pruský voják, který se zakoukal do barvířovy manželky. Barvíř už toho měl dost a tak spolu s tovaryši dali Prušákovi pěkně za vyučenou a zbili ho, až byl samá modřina. Pak ho ještě strčili do kádě s indigovou barvou. Prušák se myl, jak jen mohl, ale modrá barva nešla dolů. Když pak dorazil mezi ostatní vojáky, tak se všichni vylekali, že má choleru a bylo z toho v celé posádce velké pozdvižení.

Kramářské písně se většinou zpívaly „na známou melodii“, takže, pokud se u písně dochoval text, nikdo se dnes již asi nedozví, která že známá melodie to právě byla. Přesto se najde několik dobových písní, u kterých text i melodii známe. Nejpopulárnější z nich je dozajista píseň „Udatný rek kanonýr Jabůrek.“

Udatný rek kanonýr Jabůrek

Píseň o kanonýru Jabůrkovi složil herec a kreslíř František Kollár. Poprvé se prý hrála a zpívala v Podhájí u Sedmihorek na zábavě pořádané ve prospěch Matice školské. Vystaveno bylo 17.  Kollárových obrazů a k nim se zpívala tato písnička. Společnost se u ní nepředstavitelně dobře bavila. Tištěné letáčky s touto parodií zaplavily Čechy a některá vydání obsahovala i noty.

Existoval kanonýr Jabůrek?

Ve skutečnosti je v této písni pospojováno několik skutečných příběhů, které se však odehrály jinde, než u Hradce Králové. Kanonýr toho jména se prý zúčastnil bojů proti Italům a při obléhání nařídil pálit z děl s dvojitou dávkou střelného prachu, aby zmátl nepřítele. V úplně jiné válce (proti Turkům) se prý objevil rakouský kanonýr, který pokračoval ve střelbě i poté, co mu střely utrhly obě ruce. Další inspirací pro obsah písně mohl být příběh praporečníka Kopanici, který při bitvě u Jičína zachránil rakouský prapor před Prusy tím, že jej sundal ze žerdi a omotal si ho kolem těla. Skrýval se pak v rákosí u rybníka, byl chycen a vzat do zajetí. Prusové poklad, který voják nesl, neodhalili a Kopanicovi se podařilo utéct a prapor odevzdat do rukou rakouské armády. Za tento čin byl vyznamenán medailí.

1.

Tam u Královýho Hradce
lítaly tam koule prudce
z kanonů a flintiček
do ubohých lidiček,
u kanonu stál
a pořád ládoval
a u kanonu stál
a furt jen ládoval

2.

Kmáni, šarže, oficíři,
kobyly i kanonýři,
po zemi se válejí,
rány je moc pálejí.

3.

Vzdor hroznému dešti kulek
feuerwerker Franz Jabůrek
s luntem u kanonu stál
a pánvičku pucoval.

4.

Vytřel ho po každé ráně
a už zase házel na ně
dvoucentové kuličky
na ubohé Prajzíčky.

5.

Po každém vždy vypálení
slyšet bylo nadávání,
Jabůrku, ty raubíři,
hele, jak na nás míří.

6.

Když to slyšel pan jenerál,
vína připíti mu hned dal,
řka: můj milý Jabůrku,
zde máš moji čutorku.

7.

Jabůrek nelíz ni kapky
řka: nedělaj si oušlapky
ze mne pane jenerál
a nechaj mne střílet dál.

8.

A už střílel jako blázen,
Prajzi měli horkou lázeň,
celej rozbil regiment,
Jabůrek, ten saprment.

9.

V tom ho zahlíd Kronprinc Fridrich,
herje den Kerl erschiess ich,
a už hází potvůrka
rachejtle na Jabůrka.

10.

A hned prajští kanonýři
na Jabůrka všichni míří,
každý ho chce trefiti,
princovi se zavděčiti.

11.

První kartáč můj ty smutku
vjel mu hubou do žaludku,
on však honem ho vyndal
a už zase střílel dál.

12.

Praskla puma velmi prudce,
utrhla mu obě ruce,
on rychle boty sundal
a nohama ládoval.

13.

V tom jeden prajský frajvilik
šrapnelem mu hlavu ufik,
ač už na to neviděl,
na Prajzy předce střílel.

14.

Jabůrkovi letí hlava
zrovna kolem jenerála
a křičí já melduju
salutovat nemohu.

15.

Když však pum a kulek více
trefilo ho do munice,
tu se teprv toho lek
a s kanonem pryč utek.

16.

A že zachránil ten kanon,
do šlechtickýho stavu on
povýšen za ten skutek
Edler von die Jabůrek.

17.

Dej mu Pán Bůh věčnou slávu,
„von“ má, ale žádnou hlavu,
nedělá si z toho nic,
bezhlavých „von“ je prý víc.

Pionýři, pionýři

Tato píseň má velmi zvláštní osud, protože každý ji zná, ale jen málokdo ví, o čem se v ní vlastně zpívá. Písnička se stala oblíbenou mezi pionýry v dobách vlády Komunistické strany Československa. Pionýrské hnutí byla organizace, kterou komunisté využívali jako nástroj propagandy mezi dětmi. Přesto musí být každému posluchači, který vyslechne text do konce, tahle píseň něčím podezřelá.

 

Že si pionýři vyrazili na výlet po Dunaji na lodičkách si snad ještě dokážeme představit, když se však začne řešit, jestli lépe líbají děvčata z Čech nebo z Moravy, musí nám dojít, že něco není v pořádku.

 

Tato písnička je mnohem starší a zpívá se v ní o pionýrech  vojácích zodpovědných za přechod vojska přes řeku (především za stavbu mostů). „Malované děti“ se v ní zpívá kvůli barevným prvkům na rakouských pionýrských uniformách, které měly umožnit, aby šlo pionýra snadno najít ve vodě v případě, že se topí. Že se v ní zpívá o děvčatech, které dávají pionýrům hubičky, dává v tuto chvíli mnohem větší smysl.

 

1. Pionýři, pionýři, malované děti

Nasedají do lodiček, jako šipka letí.

2. Když jsme pluli po Dunaji k zelenému háji,

Viděli jsme tři panenky, jak se na nás smály.

3. Jedna byla Moravanka, druhá české děvče

A ta třetí, to nepovím, byla moje děvče.

4. Lepší je ta Moravanka nežli české děvče,

Moravanka dá hubičku, české děvče nechce.

 

 

Jan Nepomuk Steinský, zakladatel Komitétu 1866

Jedním z vojáků, kteří bojovali na rakouské straně, byl v bitvě u Hradce Králové také smiřický rodák Jan Nepomuk Steinský. K armádě se nechal odvést dobrovolně a při bojích v lese Svíb přišel o ruku v rameni. Pro své zranění měl být pensionován, s tím se ale nechtěl smířit. Psal dopisy nadřízeným s odvoláním a poté mu dokonce byla udělena audience u samotného císaře. Císař tenkrát svolil, aby Steinský zůstal ve službě, ten mu však musel slíbit, že se naučí tasit šavli levou rukou.

 

Po válce začaly provizorní kříže nad padlými vojáky na Chlumu pomalu chátrat, proto se Steinský začal aktivně angažovat při založení spolku s názvem "Das Lokalkomité zur Errichtung und Erhaltung der Krieg-Denkmale auf dem Slachtfelde bei Königgrätz im Jahre 1866", česky "Místní komitét pro zakládání a udržování válečných pomníků na bojišti Králové-hradeckém roku 1866" a stal se jeho prvním předsedou. Za péči o hroby a zajišťování vojenských pomníků dosáhl mnoha vysokých vojenských poct. Jeho činnost ctila dokonce i později vzniklá Československá republika, která mu přiznala hodnost majora.

Zemřel v pražské invalidovně 31. 7. roku 1922 a je  pohřben na Olšanských hřbitovech. Na jeho hrobě byl 15.11.2008 nově osazen náhrobní kámen péčí Komitétu pro udržování památek z války 1866 se sídlem v Hradci Králové.

Historické události 20. století činnost spolku ochromily. Od roku1990 však funguje Komitét pro udržování památek z války roku 1866, který se přímo hlásí k odkazu Jana Nepomuka Steinského.

Václav Hora, hrdina bitvy u Podolí

U většiny vojáků z prusko-rakouské války roku 1866 jsme schopni dohledat data narození a úmrtí, údaje o vzdělání a zaměstnání a o tom, u které jednotky bojovali. Osudy některých vojáků jsou ale výjimečné.

Zajímavou postavou války se stal řadový vojín Václav Hora, který je hrdinou bitvy u Podolí. Narukoval roku 1866 ve věku 25 let k mysliveckému praporu a účastnil se bitvy u Svijan a Podolí. Tam se bojovalo o strategický most přes řeku Jizeru. Rakušané již předtím most obložili slámou, aby ho při ústupu případně zničili, ale to se jim nejprve nepodařilo. Prusové po dlouhých bojích získali nad mostem kontrolu.

Most však bylo nutné za každou cenu podpálit. Jediný způsob, jak to nyní udělat, bylo zapálit ho přímo z řeky. K úkolu se (prý dobrovolně) přihlásil Václav Hora, o němž bylo známo, že je odvážný plavec. Hora skočil do Jizery s hořící pochodní v puse, pod pruskou střelbou doplul k pilíři obloženému slámou a dřevěný most zapálil. Pak se opět pod pruskou palbou dostal na druhý břeh, který však jeho spolubojovníci mezitím opustili. Ke svému praporu se vrátil až za dva dny.

Poté se Václav Hora zúčastnil bojů v bitvě u Jičína, kde byl těžce zraněn a padl do zajetí. Jeho otec ho pak přivezl ze zajateckého tábora v Žitavě domů do Prahy, kde Václav Hora podlehl svým zraněním a zemřel. Je pochován na hřbitově u Sv. Klimenta v pražských Bubnech, na jeho náhrobku je plastika rakouského polního myslivce. Horovi spolubojovníci nechávali za něj sloužit zádušní mši a přinášeli věnce na jeho hrob.

Sylvestr Krnka – promarněná šance Rakušanů?

Již roku 1849 nabízel český puškař rakouské armádě svou vlastní konstrukci pušky, která se nabíjela zezadu. Byl ale rakouskými úřady odmítnut. Tím puškařem byl Sylvestr Krnka (1825 – 1903).

Narodil se ve Velkém Boru u Horaždovic a jako třináctiletý nastoupil ve Vídni do učení k puškaři Novotnému (později firma Springer). Roku 1871 se usadil v Michli (tehdy předměstí Prahy) a založil zde puškařskou dílnu a poté továrnu. Jeho pušku využilo mnoho cizích armád: ruská, rumunská, bulharská, černohorská, švédská a norská. Nejvíce se proslavila během Rusko-turecké války (1877-1878).

Na jeho náhrobku se uvádí řada vyznamenání, kterých se Krnkovi dostalo od cizích panovníků. Píše se na něm: „rus. rytíř. řádu sv. Stanislava, velké zl. medaile Alexandra II. S nákrční stuhou sv. Stanislava, černohor. řádu Daniela, švéd. norvéž. zl. čestné medaile s korunou a řádovou stuhou.“

Červený kříž

Pod vlivem osobních zkušeností z války se Švýcar Henri Dunant stal iniciátorem vzniku humanitárního hnutí Červený kříž na pomoc raněným vojákům (1863) a uzavření mezinárodní smlouvy o jejich ochraně v Ženevě (1864). Symbolem hnutí se stala vlajka, která vychází z vlajky Švýcarska, má ale prohozenou barevnost.

První válečný konflikt, v němž byla použita páska s červeným křížem, byla německo-dánská válka roku 1864.

Prusko bylo signatářem ženevské konvence již od roku 1864, zatímco Rakousko k ní přistoupilo až po bitvě u Hradce Králové, a to 21.července 1866.

Ve válce roku 1866 byl poprvé použit znak Červeného kříže na našem území. V pruských nemocnicích byli ošetřováni i rakouští vojáci. Červený kříž se významně podílel  na zdravotní pomoci vojákům, která měla za cíl zpomalit a zastavit epidemii cholery.

Dokonce i Itálie podepsala ženevskou konvenci již před válkou roku 1866 a během války došlo na jižním bojišti k zorganizování první mezinárodní humanitární pomoci v dějinách Červeného kříže, kdy Francie a Švýcarsko poslali konvoj se zdravotnickým materiálem.