AAA

Růst německého nacionalismu, frankfurtský sněm

Pocit sounáležitosti Němců a koncept německého národa se paradoxně zrodil a vyzrál jako následek odporu proti francouzské nadvládě během napoleonských válek.

Německé národní hnutí se postupně změnilo ve snahu o národní stát. Roku 1848 se konal ve Frankfurtu nad Mohanem revoluční sněm, který sepsal celoněmeckou ústavu a připravoval volby do parlamentu zastupujícího všechna německá území. Roku 1849 tento revoluční parlament nabídl titul německého císaře pruskému králi. Ten ale nabídku nepřijal, neboť nechtěl popudit panovníky států, kteří platnost ústavy a frankfurtského parlamentu odmítali (především Rakouska). Dalším, nikoli bezvýznamným, důvodem pak bylo, že by německý císař byl ve své pozici z vůle parlamentu, rozumějme z vůle lidu, a nikoli z Boží milosti.

Rakousko se netajilo snahou zakonzervovat stávající stav, tedy Německý spolek. Navíc byla na území Rakouska většina obyvatelstva jiných etnik, než německého.

Objevila se proto maloněmecká koncepce. Tato koncepce měla za cíl vytvořit jednotný stát Němců bez Rakouska. Sněm byl ale nakonec kvůli neutichajícím revolučním nepokojům rozehnán.

Myšlenka na jednotný německý stát podle maloněmecké koncepce ovšem zakořenila. Rostoucí průmyslové a ekonomické vazby si takový stát žádaly. Ale německé sjednocení mělo nakonec proběhnout „krví a železem“ pod vojenskou taktovkou Pruska. Překážkou byl ovšem vliv Rakouska. Prusko nutně potřebovalo najít záminku k válce s Rakouskem.